Můj příběh

Vzpomínám na časy, kdy jsem porodila našeho prvního syna…… je to už tak dávno…

ale každá z nás ví, že nikdy nezapomeneme na to jaké to je….

Jenže to moje poprvé NEBYLO jak z čítanky...

Z celého porodu jsem si odnesla velký šrám zklamání. Ze sebe.. Že jsem to nezvládla. Že jsem nebyla tou, kterou jsem si přála být.

ŽE JSEM ZKLAMALA.....

Že moje sila a přesvědčení nebyly tak silné.

 

A TAK MI POMOHLI.....

Porod VEXem....

Šití 45 min.

Jenže je vám to pak už všechno jedno… 

máte u sebe pomuchlaný uzlíček a v srdci vděk, že jste to přežili… 

Nechcete se ohlížet (nebo, alespoň né teď)

ODCHZÍTE DOMŮ S POCITEM, ŽE JE TO KONEČNĚ ZA VÁMI....

V kapse zkušenost.....

V hlavě mlíko......

Hlavně, že žijem....

 

Do půl roku - obrovské bolesti zad…

Inkontinence jako stálá společnice. 

Pocit, že ve vaší pánvi chybí asi nějaký úzávěr….

že vám všechno vypadne ven.

Odešla jsem s pocitem, že v 31 letech skončím na plínách..

Že možná už nebudu moct nikdy otěhotnět.. A tak jsem začala hledat pomoc..

Bylo to zoufalé.. Lékaři kroutili hlavami

Moje za léta naučené “vcucněte špagetku” nezabíralo..

tak jsem to chtěla změnit…

ale nevěděla jsem JAK….?

A tak jsem se tenkrát pustila do "práce"....

Po téměř roce se mé pánevní dno začalo vracet do kondice..

Byla jsem tak nadšená !

Najednou to všechno dávalo smysl..

Poprvé za život si ujasňuji, KDE MÁM DOOPRAVDY SVALY PÁNEVNÍHO DNA..

Poprvé cítím, že moje pánevní dno potřebuje možná víc, než jen cvičit.

Najednou vnímám, že já a moje pánevní dno jsme tým...

Mé nadšení z této metody nebralo konce..

Najednou tu byl nástroj, který mohl pomoct tolika ženám..

 

A tady, v tomhle momentě..  jsem uzavřela takový vnitřní slib, že tohle řeknu každé ženě, kterou potkám…

že přeci každá žena má PRÁVO VĚDĚT, CO JEJÍ PÁNEVNÍ DNO UMÍ..  ANEBO MŮŽE UMĚT...

 

Že dysfunkce pánevního dna nemusí znamenat NEMOC..

 

Může to být jen výzva obrátit pozornost k sobě..

do své pánve..

Mou specializací se nakonec stala INKONTINENCE…

Neboť to bylo nejčastější téma, na které se mě ženy ptaly... které je trápilo nejvíce a kterou jsem měla zažitou i já sama..... 

Následně na to, jsem začala psát blog.

 

Cítila jsem, že je ještě spousta témat, o kterých by se mělo vědět..

Že je potřeba nabídnout ženám naději,

zbořit tabu i zbytečný strach...

ukázat jim, že velmi často si můžeme pomoci samy...

 

Že POMOC velmi často začíná právě v uvědomění si toho, že MÁME PÁNEVNÍ DNO......

Přála bych si, aby ženy zbytečně nespěchaly pro medikaci či nejbližší termín na chirurgii....

 

Ale aby daly sobě i svému pánevnímu dnu šanci.

Jako kdysi já....