Je potřeba vnímat příběh každé ženy..

Odjela jsem na školení fyzioterapie pánve.

Zas takový pomyslný návrat do školy.

K odbornosti.

K výrazům, které se už dávno v mé hlavě ztratily…

K bílým přezůvkám a vůni kávy na sesterně

Sedím..

a se zájmem sleduji své kolegyně.

Fyzioterapeutky.

Jen pár z nás už jsou matky.

Jen pár z nás už porodily své děti.

A najednou mi dochazí ten zásadní předěl…

Najednou mi dochází, že být matkou a porodit děti je v téhle praxi totiž významnou nadstavbou.

Najednou mi dochází, že jako studentka jsem nikdy nemohla pochopit ženu, kterou trápilo její pánevní dno.

Nejde to..

Protože sytý hladovému nevěří.

Je to jen anatomie.

Jen svaly….

Tak nám to tvrdili…

Tak to bylo napsané….

Ale dnes tu sedím jako žena matka…

Dnes už vím, že porodit děti znamená, že mé pánevní dno už možná nikdy nebude jako dřív.

Porodit znamená přijímat jizvy, které tu mohou zůstat a vnímat otisk, který přinášejí…

Porodit děti znamená, že cítíte i prožitou bolest té druhé ženy..

Dar který přinesla….

Sílu, kterou vynaložila…

A tím úctu, která jí právem náleží…

Cílem tohoto příspěvku není dehonestovat mladé fyzioterapeutky.

Vůbec ne.

Cílem je spíše motivace k tomu, aby se příliš brzy neodstřihávaly od své empatie….

Aby také občas odložily atlasy a příručky….

Aby zkrátka věděly, že za každým tělem na tom lehátku, je i příběh a duše jedné ženy…

Mějte krásné dny