Nefunkční pánevní dno jako odpověď na prožité trauma…

Před pár lety ke mně přišla na individuální hodinu žena….

Říkejme jí třeba Pavla…

Pavla byla vyjímečně krásná mladá žena.

Ta zvláštní křehkost, kterou vyzařovala, se k ní skoro nehodila…

Jakoby si až přála, aby její krása nebyla vidět.

Aby nevyčnívala.

aby její tělo neupozorňovalo na svou přítomnost…

“Mám absolutní dysfunkci pánevního dna… prostě bez tonusu… nic mi nefunguje….”

“…to mě mrzí..”

“Chtějí, abych chodila na nějaké elektrody… .ale … to se mi nechce… “

Vedly jsme klasické kolečko otázek.

Ale za mě tady nebylo nic, co by mohlo způsobit takový stav…

Jenže….

pak mi došlo, že vlastně plavu jen na okraji..

Že tohle bude příběh duše jedné ženy, která prožila něco, co bylo za hranicí jejího bezpečného prostoru…

Příběh, který potřebovala pochopit a pojmenovat.

Příběh, na který její pánevní dno zareagovalo absolutním kolapsem.

Příběh, kdy byly emoce silnější než ona sama…

Tedy tak, moje milé…. 

Je to zkrátka jen další zrnko z poháru našeho ženského světa..

Je to zase jen další úroveň a zpráva o tom, že pánevní dno není jen obyčejný sval někde v naší pánvi..

Že je to pilný sběratel našeho žití, našeho (sebe)vnímání… 

Že je to oblast, která nám dokáže odpovědět,

když jste připravené se ptát.….